Místo pro náš budoucí domov jsme hledali více než rok. Nejprve jsme se rozhlíželi v místě našeho společného bydliště (malé město s veškerou občanskou vybaveností, kde snad kromě volných parcel a divadla nechybí absolutně nic – navíc s dobrou dostupností do našich zaměstnání). Jenže nic není jen bílé (nebo černé). U nás nastal problém právě s těmi pozemky: nula od nuly pojde, takže nic. Buď:
- se tu sice našly, ale měly tak malou rozlohu, že nepřicházely v úvahu,
- byly umístěny na nevyhovujícím místě,
- nebo nebyly schválené pro stavbu RD.
Zásadní byla rozloha pozemku
Pokud jsme uvažovali o stavbě v našem městě, první na seznamu požadavků byla velikost pozemku. Minimální rozloha, od které jsme nabídky vůbec brali v potaz, byla 1 000 m2. Opravdu nemáme zapotřebí stavět „panelák naležato“ a sdílet se sousedy pohled na ranní snídani na terase, případně jim rovnou nahlížet do kuchyně/obýváku. A ruku na srdce, při tomto požadavku je i oněch 1 000 m2 vlastně málo…
Ne řadovkám
Od začátku jsem věděla, že rozhodně nechci řadovku – a ani variantu samostatně stojícího RD, který by byl spojen s druhým RD garáží. Sdílených stěn v paneláku jsem si za celý život užila až dost. Prostě pokud už do stavby půjdeme, ať je to se vším všudy.
Pozemek na sídlišti domků
Tak tahle varianta nás od začátku strašila. Chtěli jsme stavět velký, atypický dům a takový by na sídlišti RD působil asi jako pěst na oko. Výhody by tu sice byly: zabydlená oblast, člověk nemusí řešit budování inženýrských sítí, chodníky a silniční komunikace jsou dávno hotové. Ale pro „trochu dřiny ze začátku“ pak celý život bydlet tam, kde se nám to nelíbí? Takže také ne.
Rovina, dolík nebo kopec?
Roviny jsou fajn ze dvou důvodů: 1) nemusíte řešit úpravu terénu: můžete vesele stavět a až postavíte, zasejete trávu, plácnete se na zem a neskutálíte se dolů a 2) úprava terénu vám nevycucne peněženku, uspořené peníze můžete dát do stavby nebo třeba do cesty kolem světa.
Obestavěná (i neobestavená) údolí na někoho působí depresivně, stísněně.
Pro nás byl od začátku volbou číslo jedna kopec. Jako malá jsem si mnohokrát představovala, že právě na něm budu jednou stavět. A manžel se mnou tuto vizi sdílel. Navíc právě u nás na kopci, na jednom z nejpěknějších tamních míst, byl pozemek, který nás zaujal. Cena byla ovšem závratná. Nakonec nám nevyšla ani žádost o odkup městských pozemků, neboť tu po změně zastupitelstva platí pro stavebníky STOP stav.
Abych to zkrátila: velkého pozemku s výhledem se nevzdáváme, jdeme bydlet jinam
I když to mám ve svém rodném městě ráda, naší představy jsem se vzdát nechtěla. Jde o to, že dům pro nás není jen obyčejné místo, kde budeme bydlet. Dům, tak jak jej chceme, přesahuje do společné záliby, společného koníčku, kterému se chceme společně věnovat. Někdo má zkrátka rád svou zahrádku nebo cestování, my se chceme motat kolem domu.
Nakonec mě tedy manžel přesvědčil, ať jdeme hledat jinam. Ve chvíli, kdy jsem myšlenku převzala a zpracovala se nám otevřely úplně jiné obzory. Výběr byl o tolik bohatší než u nás!
Co nakonec rozhodlo?
Věděli jsme, že chceme velký pozemek v blízkosti lesa, nejlépe ve svahu, s pěkným výhledem. Když jsme vyřešili problémy jako dostupnost do našich zaměstnání, občanskou vybavenost a cenu, rozhodl pocit. Našli jsme totiž něco naprosto neuvěřitelného.
Pozemek, o kterém se nám ani nesnilo
V dobré dojezdnosti do zaměstnání, 500 m od autobusové zastávky a obchodu, na kraji obce, ve slepé ulici, ve svahu u lesa (část pozemku opravdu přechází v les!). Pokud bych ho neviděla, řekla bych, že takové parcely jsou všechny zabrané. Ale tahle ne.
Pod námi se rozkládá údolí, výhled je báječný. Ze severu les, z východu travnatý svah, který by (snad) neměl být nikdy zastavěný, dole pod námi z jihu slepá ulice a pěkné novostavby. Ze západu chatky, které neslouží k celoročnímu obývání. Neskutečný klid a krása všude kolem. Na pozemek se nám chodí pást srnky a srnčata.
Nevýhody: vysoká cena, pozemek nebyl zasíťovaný a bylo k němu zapotřebí vybudovat vlastní příjezdovou komunikaci (po vlastním pozemku) v délce cca 80 m.
Po dlouhé úvaze a korekci ceny jsme nakonec usoudili, že podmínky jsou pro nás přijatelné. Po několika dalších peripetiích jsme se stali hrdými majiteli.
Čeká nás spousta práce. Držte nám palce, ať se s ní popereme se ctí a stále trvajícím nadšením.
PS: Emoce především?
Před první cestou na pozemek jsem se necítila dobře. Řešila jsem vážné rodinné neshody, do toho měl náš malý syn rozjetý silný atopický ekzém. Byly to hodně vypjaté chvíle. Na pozemek se mi tehdy ani nechtělo, kdyby už na mě manžel v autě nečekal a nepřemlouval mě, že mi výlet udělá dobře, nejela bych. Jakmile se před námi krajina začala vlnit, napětí a stres ze mě pomalu spadávaly a já byla čím dál víc nadšená. Když jsme pak dorazili k parcele, obec i samo místo mě doslova nadchly. I když ze začátku nevypadalo, že bychom pozemek mohli mít, začali jsme do obce jezdit na výlety. Jen tak, dívat se, kochat atmosférou. A tak to vlastně začalo…