Během plánování stavby domu jsem strávil nemálo času studiem střešních krytin. Zkoumal jsem všechny běžně dostupné. Přesto nám bylo hned od počátku jasné, že vybírat můžeme jen mezi pálenou a betonovou taškou. V CHKO, kde stavíme, nejsou totiž jiné typy střešních krytin povolené. Přísné omezení panuje také v barvě krytiny – přípustná je pouze červená a červenohnědá barva. Hnědá a černá barva je povolena pouze u atypických staveb (kostely) a velmi malých objektů. Protože střechu tmavé barvy nemůžeme mít kvůli respektování „typické venkovské zástavby“, vybrali jsme vínově červenou. Otázku, zda betonová nebo pálená taška, nakonec vyhrála pálená s engobou (jedná se o barevnou povrchovou úpravu pálené tašky s hladším povrchem). Navzdory reklamám se kloním k názoru, že betonová taška není na střechu nejvhodnější. Rozmlouvali nám ji také ve stavebninách. Po důkladném studiu jednotlivých materiálů souhlasím s názorem jednoho místního experta ze stavebnin DEK, který prohlásil, že „beton patří do základů, a ne na střechu“.
Pojďme si ale probrat střešní krytiny hezky postupně.
Pokusím se rozdělit krytiny podle materiálu z nichž jsou vyrobeny a popsat jejich výhody a nevýhody. Pozor, jak jsem již zmínil, obec nebo CHKO vám může některé materiály a barvy krytin zakázat.
Přírodní krytiny
Dávné přírodní krytiny jsem nezvažoval a nezkoumal. Většinou se používají na velmi staré objekty. Jde zejména o dřevěný šindel, slámu a rákos. Výjimkou jsou ovšem střechy zelené, které jsou moderní a populární. V podstatě je na střeše určitá vrstva zeminy a v ní nasazené rostliny vhodné pro zelenou střechu. Taková „krytina“ dobře izoluje a pohltí asi polovinu srážek, které na ni dopadnou. Nicméně vybudovat zelenou střechu je finančně náročné, protože těžká vrstva hlíny potřebuje pořádně pevnou konstrukci. Nezapomeňte také, že i údržba bude náročnější než u tradičních „neživých“.
Plechové krytiny
Plech se většinou používá jako levná a hlavně lehká forma střešní krytiny. Vzhledem ke zmíněné nízké váze a k tomu, že se vyrábí ve velkých blocích, se také snadno a rychle pokládá. Plechová krytina bývá preferována zejména u starších domů, kde se majitelům nechtělo investovat do nových krovů. Nebo u novostaveb s levnějšími a méně únosnými krovy. Pozor ale, plechová střecha je lehká a mohla by ji snadno odnést vichřice. Je potřeba ji správně ukotvit ke stěnám domu. Nevýhody plechových střech jsou asi dvě: moc dlouho nevydrží (cca 30 let) a při dešti působí hluk. Životnost plechů je sama o sobě vyšší než uváděná, barva na nich však degraduje podstatně rychleji (cca 10-15 let). Existují nové druhy plechových střech s plastovým pokryvem a s pogumovanými místy montáže, které vydrží déle a hluk je v jejich případě nižší, ale to se již cenově dostáváme k ostatním krytinám. Poslední dobou je populární design imitující taškové střechy. Známé jsou značky Lindab, Satjam a Ruukki.
Břidlice
Střecha z pravé kamenné břidlice je vzácná a podle mého úžasná. Jistě jste již někde viděli typickou tmavě šedou až černou kosočtvercovou krytinu z břidlice. Bohužel je také velmi drahá a pracná (jak její výroba, tak montáž). Používá se většinou na historických objektech či starých domech. Protože se přibíjí, lze ji dát i na velmi příkré plochy. Trvanlivost pravé břidlice je téměř neomezená – zkrátka, je to kámen. Existuje také levnější a lehčí náhražka v podobě plastové imitace břidlice (která za svůj vznik vděčí ekologickému zpracování plastového odpadu). Plastové „břidlice“ obsahují různé přísady, aby snesly UV, na které je plast obecně citlivý. Také by měly být dostatečně pevné, aby odolaly nepřízni počasí. Osobně ale plast na střechu jako levnou imitaci nechci.
Bitumenové šindele
Šindele se vyrábějí v různých tvarech. Asfaltový šindel se skládá ze skelné nosné vložky, asfaltu a kamenného posypu. Některé typy šindelů jsou dokonce samolepicí. Vyrábí se v různých kvalitách a tedy i trvanlivosti. Cenově jsou ty nejdražší, jejichž životnost je udávána cca 30 let, na stejné úrovni jako pálené tašky. Trvanlivostí sice neoslňují, ale jsou velmi lehké a originální. Najdeme je často v severských zemích a v Kanadě. Střecha musí být uzavřená deskami, ale zase může být subtilnější, protože nese malou váhu. Vzhledem k tomu, že hlavní složkou je asfalt, je asi zřejmé, co této krytině vadí nejvíce – teplo. Asfalt v létě teče a krytina se velmi opotřebovává. Bitumenové šindele jsou tím pádem pro naše klima méně vhodné (zejména teď, kdy jsou léta rok od roku teplejší). Hodí se spíše do hor a chladnějších oblastí. Známí výrobci jsou Katepal, Dehtochema, IKO.
Vláknocementové šablony
K jejich výrobě se užívá kombinace přírodních materiálů jako je cement, voda, mletý vápenec a celulózová vlákna. Nejznámější je pravděpodobně Eternit, který se vyráběl ještě před revolucí ve formě vlnitých desek. V současnosti již neobsahuje škodlivé látky jako azbest a vyrábí se ve tvarech často imitujících břidlici. Je lehký a levný. Nicméně záruka 10 let o jeho trvanlivosti příliš nesvědčí (pro srovnání pálené tašky mají záruku 50 let).
Betonová taška
Tento druh střešní krytiny je u nás velmi populární. Betonová taška je pevná, může mít různé tvary a barvy. Její trvanlivost je odhadována až na 80 let. Ale pozor, je velmi těžká a pórovitá, což vede k nasákavosti a snadnému zachytávání mechu. Její použití v blízkosti lesa je velmi nevhodné. Vysoká nasákavost znamená také sníženou tepelnou izolaci. Dražší betonové tašky mají na svém povrchu jemný hlazený beton a případně další ochranné vrstvy. Tím se taška stává sice kvalitnější, ale také podstatně dražší. Problémem betonových tašek je také jejich barevná nestálost – jedná se totiž jen o barvou natřený beton. Nelze tedy očekávat, že se barva ani za 20 let nezmění. Naopak – měřitelné změny jsou viditelné již po pár letech. Jak vidíte, kromě nízké ceny toho betonové tašky moc nenabízejí. Sice věkem ještě tvrdnou a na střeše vydrží dlouho, ale vzhledově zakrátko nebudou nic moc. Populární výrobci jsou Bramac, KM Beta, Terran a Filko.
Pálená taška
Je u nás velmi tradiční a populární. Pálenou tašku vlastnostmi předčí jen málokterá krytina. Životnost má až 100 let (i když dnes vyráběné prý nevydrží tolik jako ty z první republiky), není tak těžká jako betonová, odolává počasí i UV záření. Cenově se dá sehnat podobně jako některé jiné kvalitnější krytiny. Přesto je v průměru dražší než většina ostatních. Je stálobarevná. Kromě klasické cihlově červené tašky bez povrchových úprav existují i barevné pálené tašky, které se na rozdíl od betonové tašky nenatírají barvou, ale odstín jim dávají přírodní barevné oxidy roztavené v peci při vysoké teplotě. Touto úpravou se pálená taška stává hladší a méně náchylná k zachytávání mechů apod. Vyrábí se jak v různých barvách, tak i tvarech. Není potřeba se tedy vázat na klasické cihlové zbarvení, díky čemuž může být každá střecha originální. Barevně probarvené pálené tašky jsou dostupné v povrchové úpravě s engobou nebo s glazurou. Glazurované jsou nejdražší a nejhladší, obsahují totiž navíc skelné písky, které po vypálení v peci na povrchu udělají sklo. Bohužel jsou pak glazurované tašky velmi lesklé a v přímém slunci mohou působit na pohled nepříjemně, zejména pro sousedy (odlesky slunečních paprsků značně razí do očí). Engoba je oproti glazuře polomatná povrchová úprava tvořená tenkým povrchem vypálené keramické směsi v dané barvě. Co se týká tvaru, kromě klasických tašek jsou v současnosti populární ploché, reformní a velkoformátové, které jsou vhodné pro rychlou pokládku. Pozor na cenu – ta se často odvíjí právě od popularity tvaru tašky. Ploché tašky jsou díky velké poptávce nyní dražší než ty ostatní. Nejznámější výrobci u nás jsou Tondach (nyní patří do koncernu Wienerberger) a Creaton.
Snad vám moje osobní postřehy z mnoha měsíců zkoumání stavebních materiálů přijdou k užitku. Pro nákup materiálu doporučuji velké stavebniny, protože mají většinou lepší ceny než které naleznete u výrobce, ale pokud si zboží necháte nacenit i jinde, můžete tím trochu stlačit cenu u vybraného obchodníka 🙂 Spousta stavebního materiálu se dá pořídit i za poloviční cenu než je ta, která je v ceníku.
Ať se daří!